Nevytoužená Indie a ztracená poušť

Po pravdě, do Indie jsem nikdy tak uplně cestovat nechtěla. Pod pojmem Indie jsem si představila žlutobéžovou barvu - všude - a kde nic tu nic, prach, ušmudlanou špínu a svéráznou ale srandovně akcentovanou angličtinu. Podobé pocity žluté placky jsem měla při představě pouště. Poušti bych se vhýbala na sto honů, proč jezdit do pusté pouště?! to přece mnohem radši pojedu někam do pralesa, za zelení, k vodě, nebo do lesa pod hory! Tak kdo mi vysvětlí, proč jsem při mém dvouměsíčním pobytu v Indii procestovala 3 z 29ti států , a z toho jeden měsíc jsem strávila zrovnan v tom největším pouštním - Radžastánu?

Když jsme odjížděli z Dharamšali, čekala nás dvacetihodinová cesta vlakem do Džodpuru. Uvažovala jsem " No, do pouště jsem nikdy vyloženě nechtěla, ale když už, tak doufám, že to bude stát za to!"

Po sedmi hodinách jízdy a zelené placky, rýžových polí a travin, jsem se docela začala těšit, kdy se krajina začne měnit v méně hostinnou a vysušenější. Po patnácit hodinách jsem si začala připouštět, že se už asi nic nezmění. Dojeli jsme do Džodpuru, a já jsme marně z bořího hradu na návrší hleděla do dáli a vyhlížela písečné duny.

Nuže, přijela jsem v období monzůnů a všechno co jsem viděla bylo efemérně pokryto zelenající se trávou a obrostlími keři. Musím uznat, že i po menším traumatu, které v nás město vyvolalo, byl z hradu krásný pohled. Tady ze shora vypadalo vše klidnější a ustálené. Tam dole panoval šrum a chaos.

♥